Místo vysněného koně zaujmul bicykl

Tím jezdcem byl zaměstnanec automobilky Renault maďarského původu Ferenc (někdy též psaný Francois) Szisz. Narodil se v male vesničce nedaleko Budapešti jménem Nógrádveroge jako syn hajného. Měl ještě sedm sourozenců, a tak se měl jeho otec co ohánět. Od mládí měl jedno velké přání: mít vlastního koně – jenže na to nebylo ani pomyšlení.

Jednou ale přivezl otec z trhu podivnou věc, kterou dosud nikdo ve vsi neviděl ani neznal – bicykl. Kůň byl okamžitě zapomenut a kolo se pro Ference stalo nástrojem, který brzy virtuózně ovládal. Ohromně se mu to hodilo, když odešel v 16 letech do Budapešti, aby se vyučil v garážích Helios montérem a mechanikem. Stal se členem stejnojmenného cyklistického klubu a začal sbírat zkušenosti i vavříny v cyklistických závodech.

Jak bylo tenkrát zvykem, rozhodl se po vyučení odejít na vandr do ciziny. Se skupinkou přátel namířili do Francie. Trvalo pár měsíců, než se mu podařilo získat zaměstnání u firmy Renault Fréres v Billancourtu u Paříže. Našel tam mnoho krajanů nejen z Maďarska, ale i z Čech, Moravy, Slezska a Rakouska.

Brzy se jako montér dostal k zajíždění nových vozů a k testování závodních aut, která se tenkrát příliš nelišila od běžné kusové produkce továrny. Získal reputaci jako zručný mechanik i vynikající jezdec.

Proto ho šéf firmy Louis Renault vybral spolu s kolegy Richezem a Edmondem, aby jeli první tehdejší Grand Prix ACF (Automobil Club de France).V roce 1905 skončily závody o Gordon – Bennettův pohár, ve kterých startovala v prvních letech 20. století národní družstva zemí vyrábějících automobily.

Francouzi, kteří už tehdy patřili k nejlepším a nejúspěšnějším v Evropě, se rozhodli uspořádat opravdu velký závod – odtud název "Grand Prix", který se udržel až do dneška. Vybrali trať nedaleko města Le Mans, kde tvořil silnici trojúhelník mezi městečky St. Calais, Boulaire, Counerré, La Ferté Bernard a Vibray, dlouhý přes 103 kilometrů. Závod se měl jet po dva dny, vždy po 6 kolech, tedy celkem 1238 km.

Nijak nepospíchal, přesto porazil všechny soupeře

Od začátku závodu se Szisz nikam nehnal. Byl si vědom toho, že všichni nejvážnější soupeři mají výkonnější motory – nejsilnější byly vozy Lorrain – Dietrich (130 ks) a Hotchkiss (125 ks). Během prvního dne se propadl až na 5. místo, ale soupeři se mezi sebou uštvali a když dokončil 6. kolo, byl nejrychlejší s náskokem 20 minut před Clémentem (13 A s vozem Clément – Bayard) a Nazzarem (2 B s vozem FIAT).

Do druhého dne pak jezdci startovali s odstupy z prvních šesti kol, a tak si držel i nadále vedení. I když u jeho Renaultu prasklo v závěru péro a musel zvolnit, měl díky mnohem rychlejší montáži kol takový náskok, že už ho nedokázal dostihnout ani Nazzaro, který v závěru moc zlobil a dojel druhý. Ferenc SZISZ se tak zapsal nesmazatelně do historie: byl prvním vítězem první Grand Prix na světě.

Odjel pak ještě několik závodů. V druhém ročníku GP ACF dojel 2. za Nazzarem, vyhrál závod v Anjou – ale pak už ho ve výsledcích žádného závodu nenajdeme. Touha po domově a mnoho osobních problémů ho přimělo v roce 1908 k návratu do Maďarska.

Od Renaulta dostal velký honorář, díky němuž mohl všem sourozencům tehdy postavit domky.

Za války pak byl sestřelen a těžce si poranil hlavu, což na něm zanechalo trvalé následky. Přesto když pak v roce 1933 odešel do důchodu, byl natolik známý, že až do konce 2. světové války jezdil jako elitní šofér u různých maďarských magnátů. Zemřel v roce 1974 ve věku 88 let.