Jdi na obsah Jdi na menu
 


V oblaku prachu se přiřítil vůz před sklad náhradních součástek. Ještě dříve než se oblak rozplynul, vyskočil jezdec ze svého místa s velkým klíčem od matky a pustil se do demontáže kola. To byla na tehdejší dobu převratná novinka. Tvrdou gumu už nebylo třeba pracně dobývat z ráfku a znovu nasazovat novou gumu.

Kolo se dalo šesti šrouby rozdělit, pneumatiku sejmout, nasadit novou a znovu kolo sešroubovat. S touhle novinkou přišli francouzští vynálezci a výrobci pneumatik bratři André a Édouard Michelinové. Doba výměny pneumatiky se tak zkrátila z půl hodiny na 10 – 12 minut. Když si to znásobíte čtyřikrát...

Místo vysněného koně zaujmul bicykl

Tím jezdcem byl zaměstnanec automobilky Renault maďarského původu Ferenc (někdy též psaný Francois) Szisz. Narodil se v male vesničce nedaleko Budapešti jménem Nógrádveroge jako syn hajného. Měl ještě sedm sourozenců, a tak se měl jeho otec co ohánět. Od mládí měl jedno velké přání: mít vlastního koně – jenže na to nebylo ani pomyšlení.

Jednou ale přivezl otec z trhu podivnou věc, kterou dosud nikdo ve vsi neviděl ani neznal – bicykl. Kůň byl okamžitě zapomenut a kolo se pro Ference stalo nástrojem, který brzy virtuózně ovládal. Ohromně se mu to hodilo, když odešel v 16 letech do Budapešti, aby se vyučil v garážích Helios montérem a mechanikem. Stal se členem stejnojmenného cyklistického klubu a začal sbírat zkušenosti i vavříny v cyklistických závodech.

Jak bylo tenkrát zvykem, rozhodl se po vyučení odejít na vandr do ciziny. Se skupinkou přátel namířili do Francie. Trvalo pár měsíců, než se mu podařilo získat zaměstnání u firmy Renault Fréres v Billancourtu u Paříže. Našel tam mnoho krajanů nejen z Maďarska, ale i z Čech, Moravy, Slezska a Rakouska.

Brzy se jako montér dostal k zajíždění nových vozů a k testování závodních aut, která se tenkrát příliš nelišila od běžné kusové produkce továrny. Získal reputaci jako zručný mechanik i vynikající jezdec.

Proto ho šéf firmy Louis Renault vybral spolu s kolegy Richezem a Edmondem, aby jeli první tehdejší Grand Prix ACF (Automobil Club de France).V roce 1905 skončily závody o Gordon – Bennettův pohár, ve kterých startovala v prvních letech 20. století národní družstva zemí vyrábějících automobily.

Francouzi, kteří už tehdy patřili k nejlepším a nejúspěšnějším v Evropě, se rozhodli uspořádat opravdu velký závod – odtud název "Grand Prix", který se udržel až do dneška. Vybrali trať nedaleko města Le Mans, kde tvořil silnici trojúhelník mezi městečky St. Calais, Boulaire, Counerré, La Ferté Bernard a Vibray, dlouhý přes 103 kilometrů. Závod se měl jet po dva dny, vždy po 6 kolech, tedy celkem 1238 km.

Nijak nepospíchal, přesto porazil všechny soupeře

box_f1_serial
Přihlášeno bylo 34 vozů 13 různých značek. Vozy dostaly čísla 1 – 13 a k tomu písmena A, B a C pro jednotlivé tovární jezdce. Szisz jako jednička Renaultu měl číslo 3A. Jel se čtyřválcem o obsahu 12.986 ccm, který dával výkon 90 koní (asi 66 kW). Různými úpravami se mu podařilo snížit váhu na 990 kg, zatímco všechny ostatní vážily hodně přes 1000 kg.

Od začátku závodu se Szisz nikam nehnal. Byl si vědom toho, že všichni nejvážnější soupeři mají výkonnější motory – nejsilnější byly vozy Lorrain – Dietrich (130 ks) a Hotchkiss (125 ks). Během prvního dne se propadl až na 5. místo, ale soupeři se mezi sebou uštvali a když dokončil 6. kolo, byl nejrychlejší s náskokem 20 minut před Clémentem (13 A s vozem Clément – Bayard) a Nazzarem (2 B s vozem FIAT).

Do druhého dne pak jezdci startovali s odstupy z prvních šesti kol, a tak si držel i nadále vedení. I když u jeho Renaultu prasklo v závěru péro a musel zvolnit, měl díky mnohem rychlejší montáži kol takový náskok, že už ho nedokázal dostihnout ani Nazzaro, který v závěru moc zlobil a dojel druhý. Ferenc SZISZ se tak zapsal nesmazatelně do historie: byl prvním vítězem první Grand Prix na světě.

Odjel pak ještě několik závodů. V druhém ročníku GP ACF dojel 2. za Nazzarem, vyhrál závod v Anjou – ale pak už ho ve výsledcích žádného závodu nenajdeme. Touha po domově a mnoho osobních problémů ho přimělo v roce 1908 k návratu do Maďarska.

Od Renaulta dostal velký honorář, díky němuž mohl všem sourozencům tehdy postavit domky.

Za války pak byl sestřelen a těžce si poranil hlavu, což na něm zanechalo trvalé následky. Přesto když pak v roce 1933 odešel do důchodu, byl natolik známý, že až do konce 2. světové války jezdil jako elitní šofér u různých maďarských magnátů. Zemřel v roce 1974 ve věku 88 let.